Jak na dokumentární film?

U dokumentárního filmu stejně jako u každého jiného vyprávěcího díla začneme po prvotním či promyšleném nápadu námětem. Zodpovíme si v něm důležité otázky, co budeme zaznamenávat, jak to zpracujeme a proč vlastně tohle celé dokumentujeme? Najdeme si určitou problematiku nebo osobnost, která nás zajímá, a podle toho zvolíme jeden z módů dokumentárního snímání a rozhodneme se dále jakou technikou i metodou budeme natáčet. Otázka proč, jež bychom si měli vyjasnit nejpozději u bodového scénáře, je na každém z nás podle toho, co je pro nás na dokumentu důležité a co si myslíte, že je právě tím důvodem celé tvorby.

Struktura díla

Každý snímek má svou strukturu a chápu, že by se o nějaké správné a svazující skladbě mohlo polemizovat jak u dokumentu, tak samozřejmě u hraného filmu, ale bez pochyby každé dílo má (nebo bylo by dobré, kdyby mělo) začátek, střed a konec. Začátek nám nastolí otázku, o čem příběh bude? Jaké je téma? A měl by nám nastínit možnou zápletku. Střed se skládá z argumentů a protiargumentů jisté problematiky, např. fakta konfrontované s naším názorem i domněnkami. Vyskytujeme se v bodu, kde by se měli odehrávat konflikty a dramatická zauzlení, aby dílo nebylo nudné. Konec je část, kde by se vše mělo vyřešit. Závěr nemá přesnou definici, jak by měl být snímek ukončen, avšak příběh by neměl skončit. Když skončí, znamená to, že přestane, ale neuzavře se.

Každopádně struktura zde není příliš sevřená jako u hraného filmu. Co třeba liší dokument od filmu je skutečnost, že u dokumentu není vždy jasný konec. My si ho sice můžeme nějak představit, udělat si dramatický rámec, který by měl podle naší potřeby toho, co dokumentem chceme říct, skončit, ale ne vždy se nám to musí povést anebo zjistíme, že bychom měli vyprávění zakončit nějak jinak.

Otázky dokumentaristů

Pokud bychom chtěli být dokumentaristé, musíme uvažovat v intencích dokumentu. Ptát se na odpovědi tak, aby nám respondent zopakoval i otázku, respektive, aby odpověď dávala smysl i bez dotazu. Ptáme se na otevřené otázky, ne na ano/ne. Otevřené otázky jsou záludné, pozor, aby respondent neuhýbal od tématu. Musíme tedy korigovat respondenta. Dokumentaristé se sice snaží zaznamenávat dramatické, zajímavé situace, ale když je potřeba tak si napomohou (hledají drama či ho nějakou otázkou i slovem popostrčí, neměli by však zkreslovat realitu).

Zásadní rozhodnutí, s nimiž se musíme vypořádat

Jedná se o jiný přístup než se záměrem hraného filmu. Vytváříme si totiž nějakou ideu a až ve střižně se ukáže, jestli se nám ji povedlo zaznamenat. Zkušený dokumentarista si hlídá, zdali se drží této idey. Zjišťuje, jestli ano či nikoliv a zdali je to v pořádku. Tato rozhodnutí se musí učinit rychle, abychom zvrátili odklon od myšlenky anebo využili právě to nové, co se nám naskytlo. Ve střižně činíme dramaturgická rozhodnutí, kdy pečlivě volíme to, co použijeme do výsledného díla, a hlavně jak to použijeme. Střih je zde náročnou disciplínou, jelikož nemáme technický scénář, podle kterého bychom pracovali. Střihač by měl být do příběhu ponořen stejně jako režisér, ale zase by neměl být účastníkem natáčení, aby mohl být prvním neovlivněným divákem, který vybírá záběry tak, aby dokument co nejlépe odvyprávěl.

Myslete tedy na to, že je důležité, abychom se příliš nevázali na hlavní myšlenku dokumentu, kdyby nám vyvstala jiná a podstatnější, ale zároveň od ní neopouštěli, aby se nám struktura nerozpadnula.

Nástrahy realizace

Který modus využiji? Zvolím si ten podle toho, co chci odvyprávět. Píše se bodový scénář, aby dílo fungovalo v námi zvolené dramaturgii. Díky tomuto zápisu máme představu, kam snímek povedeme, na co se respondentů budeme ptát, jak budeme situace zaznamenávat. Jakou kameru zvolíme, použijeme i archivní záběry, jak budeme snímat zvuk? Každý dokument otevírá jiné výzvy a možnosti. Rozhodnutí, kdy vypnu a zapnu kameru, kdy budu co zaznamenávat a jak přizpůsobím situaci, jsou někdy ta nejdůležitější rozhodnutí. Nevýhoda dokumentaristy tkví v tom, že každou situaci svým příchodem ovlivní. Můžou mu nastat problémy, když respondent nechce o něčem pro nás důležitém mluvit či už s námi nebude moct z jakýchkoli důvodů natáčet.

BONUSOVÝ text: formy dokumentárního filmu

Přímé oslovení

• – ukotvené, což znamená, že uvidíme mluvčího, je zde hlas autority (mluvčí, hlasatel zpráv, komentátora) a rozhovor, kde vidíme tazatele i respondenta

• – neukotvené, kde nevidíme mluvčího, slyšíme hlas shůry (neznámý komentátor), titulky a mezititulky (informace pro diváka)

Nepřímé oslovení

• – ukotvené zprostředkovává respondenty, vládne zde pozorování, např. sledujeme chování respondenta v přirozeném prostředí (kupuje si pivo)

• – neukotvené je typické pro film, kde filmař promlouvá k divákovi za pomoci filmové řeči a filmových výrazových prostředků (vše je pozorováno a odvyprávěno, jako kdyby kolem nebyl štáb)